Územní systém ekologické stability

Územní systém ekologické stability (ÚSES) je vybraná nepravidelná síť endogenně ekologicky stabilnějších segmentů krajiny, které v ní jsou na základě funkčních a prostorových kritérií účelně rozmístěny. Tento optimálně fungující systém biocenter, biokoridorů a interakčních prvků se řadí k základním a určujícím prostorovým systémům krajiny.

Teoretická východiska

Ve druhé polovině 20. století se postupně začaly v krajině střední Evropy výrazně projevovat negativní důsledky rozvoje antropických aktivit. Koncem 60. let si čeští a slovenští přírodovědci uvědomili, že pro harmonický vývoj krajiny je nezbytné začlenit do územních plánů ekologické podklady[1]. Na předchozí práce geobotanika Jana Šmardy a slovenských vědců (koncepce krajinně-ekologického plánu LANDEP sestavená Milanem Ružičkou) navázal v průběhu 80. let společný interdisciplinární tým českých, moravských a slovenských odborníků, jehož jádro tvořili pracovníci tehdejšího Geografického ústavu Československé akademie věd v Brně vedení Antonínem Bučkem a Janem Lacinou[2] a odborníci z oboru územního plánování Jiří Löw a Igor Míchal. Na základě biogeografické diferenciace krajiny v geobiocenologickém pojetí[3] v roce 1984 sestavili koncepci územních systémů ekologické stability[4][5].

Od roku 1992 jsou územní systémy ekologické stability krajiny zákonem požadovanou součástí územních plánů v České i Slovenské republice.

Definice

V České republice zákon č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny definuje ÚSES takto: „Územní systém ekologické stability je vzájemně propojený soubor přirozených i pozměněných, avšak přírodě blízkých ekosystémů, které udržují přírodní rovnováhu. Hlavním smyslem ÚSES je posílit ekologickou stabilitu krajiny zachováním nebo obnovením stabilních ekosystémů a jejich vzájemných vazeb.“

ÚSES je tvořen následujícími skladebnými prvky:

Podle biogeografického významu se ÚSES člení na:

  • nadregionální
  • regionální
  • lokální.

Hlavní cíle ÚSES:

  1. uchování a zabezpečení vývoje přirozeného genofondu krajiny v rámci jeho přirozeného prostorového členění.
  2. vytvoření optimálního prostorového základu ekologicky stabilních ploch v krajině z hlediska zabezpečení jejich maximálního kladného působení na okolní méně stabilní části.

Realizace

Tvorba skladebných prvků ÚSES byla podporována krajinotvorným programem Ministerstva životního prostředí. V současnosti je založení biocenter a biokoridorů a zlepšení jejich stavu podporováno v rámci Prioritní osy 4 Operačního programu Životní prostředí[6].

Odkazy

Reference

  1. ↑ BUČEK, Antonín. Geobiocenologie a tvorba územních systémů ekologické stability krajiny [online]. ÚSES - zelená páteř krajiny, 2005 [cit. 2020-06-06]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-06-06. 
  2. ↑ Metodika vymezování územního systému ekologické stability [online]. Ministerstvo životního prostředí České republiky, 2017 [cit. 2020-06-06]. Dostupné online. 
  3. ↑ BUČEK, Antonín; LACINA, Jan. Biogeografická diferenciace krajiny jako jeden z ekologických podkladů pro územní plánování. Územní plánování a urbanismus, 6: 6. vyd. [s.l.]: [s.n.], 1979. S. 382–387. 
  4. ↑ BUČEK, Antonín; LACINA, Jan. Biogeografický přístup k vytváření územních systémů ekologické stability krajiny. 21: 4. vyd. Brno: Zprávy Geografického ústavu ČSAV, 1984. S. 27–35. 
  5. ↑ LÖW, Jiří; A KOLEKTIV. Zásady pro vymezování a navrhování územních systémů ekologické stability v územně plánovací dokumentaci.. Interní publikace. vyd. Brno: Agroprojekt Praha, pobočka Brno., 1984. 
  6. ↑ Prioritní osa 4 [online]. [cit. 2020-06-06]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-06-06. 

Externí odkazy

  • Definice ÚSES - Agentura ochrany přírody a krajiny
  • Metodika vymezování územního systému ekologické stability - Metodický podklad pro zpracování plánů územního systému ekologické stability (Ministerstvo životního prostředí)
Pahýl
Pahýl
 Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace.
Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.