Jan Graubner

Jeho Excelence Mons. Jan Graubner
37. arcibiskup pražský 25. primas český Velkopřevor magistrální delegace Řádu Božího hrobu v ČR
Církev	římskokatolická
Provincie	česká
Arcidiecéze	pražská
Jmenování	13. května 2022
Uveden do úřadu	2. července 2022
Předchůdce	Dominik Duka
Heslo	„Quod dixerit vobis, facite“ „Co vám řekne, učiňte“
Znak
Svěcení
Jáhenské svěcení	1973, Olomouc světitel Josef Vrana
Kněžské svěcení	23. června 1973 světitel Josef Vrana
Biskupské svěcení	7. dubna 1990, Olomouc světitel František Vaňák 1. spolusvětitel Vojtěch Cikrle 2. spolusvětitel Karel Otčenášek
Vykonávané úřady a funkce
Zastávané úřady	Titulární biskup tagarijský (1990–1992) světící biskup olomoucký (1990–1992) arcibiskup olomoucký (1992–2022) arcibiskup pražský (od 2022) předseda České biskupské konference (2000–2010, od 2020) místopředseda České biskupské konference (2010–2020) Velkopřevor magistrální delegace Řádu Božího hrobu v ČR (od 2015)
Osobní údaje
Země	Česko Česko
Datum narození	29. srpna 1948 (75 let)
Místo narození	Brno, Československo
Národnost	Česká
Rodiče	Jan Graubner (otec) a Ludmila roz. Michálková (matka)
Ovlivněn	Antonínem Šuránkem
Alma mater	Cyrilometodějská teologická fakulta Univerzity Palackého
Řády a ocenění	Řád Tomáše Garrigua Masaryka II. třída (2008)
multimediální obsah na Commons citáty na Wikicitátech
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jan Bosco Graubner (* 29. srpna 1948, Brno) je katolický biskup, od roku 2022 37. arcibiskup pražský a 25. primas český. V letech 1992–⁠2022 sloužil jako 14. arcibiskup olomoucký a metropolita moravský. V letech 2000 až 2010 byl předsedou České biskupské konference a znovu jím byl zvolen 28. dubna 2020.

Olomouckou arcidiecézi převzal v roce 1991 po smrti arcibiskupa Vaňáka nejprve jako pomocný biskup, kterým byl od roku 1990, rok poté jej pak papež Jan Pavel II. jmenoval sídelním arcibiskupem.

Dne 13. května 2022 byl jmenován pražským arcibiskupem. Intronizován byl 2. července 2022.^[1]

Je považován za reprezentanta konzervativního křídla katolické církve. Sám se ale za konzervativce nepovažuje.^[2]

Biografie

Rodina

Narodil se v Brně jako jeden z pěti sourozenců (má dvě sestry a dva bratry) Janu Graubnerovi a Ludmile roz. Michálkové.^[3] Jeho otec byl zámožným velkopodnikatelem a společně svými rodiči a bratry vlastnili prosperující fabriku na pánské prádlo Bratři Graubnerovi. Po nastolení komunistického režimu byla firma ale znárodněná a byla přejmenována na národní podnik Šohaj.^[4]

Po znárodnění firmy, byl Graubnerův strýc poslán do vězení a tatínek musel nastoupit k pomocným technickým praporům. Matka s dětmi se posléze přesunula do výminku na statku ve Strážnici, odkud Graubnerova rodina pochází.

Na výminku žili v potupných životních podmínkách, obývali jednu větší místnost, oblečení se dědilo ze sourozence na sourozence a matka živila děti pouze z žoldu, který jí manžel posílal z vojny.

Pro své náboženské vyznání měl problémy taky ve škole, kde učitel mluvil o zlých kapitalistech. Matka děti také vedla k víře a chodili ministrovat.^[5]

Vzdělání

V roce 1967 zde vystudoval Střední všeobecně vzdělávací školu a poté rok pracoval ve Zlíně jako dělník, aby získal „dělnický původ“.^[zdroj⁠?] V roce 1968 zahájil v Olomouci studia teologie, na kněze byl vysvěcen 23. června 1973.

Kněz

Mezi lety 1973 a 1982 působil jako kaplan ve Zlíně a ve Valašských Kloboukách. Už během tohoto působení se jako mnoho dalších římskokatolických duchovních dostal do hledáčku Státní bezpečnosti a několikrát se musel podrobit výslechům, kdy byl někdy na celý den odvezen pryč. Graubner se podle svých slov snažil s členy StB diskutovat mírně a nekonkrétně.

V této době se výrazně podílel na rozvoji hnutí Fokoláre v Československu, jehož hlavou byl Karel Pilík. Od roku 1982 do března 1990 byl farářem ve Vizovicích, kam byl komunisty poslán, za to, že se scházel mimo kostel a faru s mladými lidmi, zároveň působil jako administrátor excurrendo v Provodově (Malenisku) a Horní Lhotě.

Biskup

Dne 17. března 1990 byl jmenován titulárním biskupem tagarijským a pomocným biskupem olomouckým. Vysvěcen byl 7. dubna téhož roku arcibiskupem Vaňákem a biskupy Otčenáškem a Cikrlem. Za biskupské heslo si zvolil větu Quod dixerit vobis facite (česky: Co vám řekne, učiňte).

Biskupská genealogie

Následující tabulka obsahuje genealogický strom, který ukazuje vztah mezi svěcencem a světitelem – pro každého biskupa na seznamu je předchůdcem jeho světitel, zatímco následovníkem je biskup, kterého vysvětil.^[6] Rekonstrukcím a vyhledáním původu v rodové linii ze zabývá historiografická disciplína biskupská genealogie.

Arcibiskup olomoucký

Po smrti Františka Vaňáka převzal jako pomocný biskup správu diecéze a posléze byl 28. září 1992 jmenován arcibiskupem olomouckým, správu diecéze převzal 7. listopadu 1992. Pokračoval ve snaze svého předchůdce obnovit diecézní struktury a instituce zlikvidované v průběhu komunistického útlaku. V rámci obnovy církevního školství založil či obnovil celou řadu církevních škol, např. tehdejší Cyrilometodějské gymnázium (1992), VOŠS Caritas (1995), Stojanovo gymnázium (2001). Inicioval vznik Tříkrálové sbírky.^[2]

V období od 25. ledna 2000 do 24. března 2010 byl předsedou České biskupské konference (ČBK),^[7] od 24. března 2010 byl jejím místopředsedou. Dne 28. dubna 2020 byl do pozice předsedy ČBK zvolen po kardinálu Dominiku Dukovi podruhé.^[8] Zároveň je jejím delegátem pro charitativní činnost.

Byl předsedou přípravné komise Plenárního sněmu katolické církve v České republice.

17. května 2015 koncelebroval se Stanisławem kardinálem Dziwiszem v bazilice Navštívení Panny Marie na Svatém Kopečku u Olomouce slavnostní vzpomínkovou mši k 20. výročí návštěvy sv. Jana Pavla II. a jeho setkání s mládeží. Shromáždění věřících, při němž byl do ostatkové skříňky poblíž oltáře sv. Viktora uložen relikviář s ostatkem – krví – sv. Jana Pavla II., pozdravil prostřednictvím televizního přenosu z Říma Svatý Otec papež František.

V době pandemie covidu-19 roku 2020 několikrát celebroval mši svatou v Kapli Telepace v Ostravě, v přímém televizním přenosu TV Noe.^[9] Na podzim 2020 koronavirem onemocněl, byl hospitalizován a podle jeho vlastních slov byl jeho stav velmi vážný: „Ocitl jsem se na prahu věčnosti“ . Věřící byli během jeho hospitalizace posléze vyzváni, aby se za něj modlili. Po několika týdnech hospitalizace se uzdravil. Graubner poté napsal děkovný list, v němž děkoval věřícím za modlitby za jeho uzdravení, v němž svůj stav nadále popisoval: "Situace byla vážná a já jsem Pánu za vše poděkoval a byl připraven odejít do jeho milosrdenství, ale zároveň jsem slíbil v práci pokračovat, pokud on bude chtít."^[10][11]

Arcibiskup pražský

Dne 13. května 2022 jej papež František jmenoval 37. arcibiskupem pražským, přestože mu v té době bylo téměř 74 let.^[12][13] V okamžiku svého jmenování se Jan Graubner stal administrátorem olomoucké arcidiecéze, a byl jím až do 2. července 2022, kdy se ujal úřadu pražského arcibiskupa.^[14] Jeho jmenování bylo velkým překvapením kvůli jeho věku a také tomu, že celý život působil na Moravě (k přeložení biskupa do jiné církevní provincie dochází velmi vzácně, na území Čech a Moravy se tak stalo naposledy v roce 1916, kdy byl arcibiskup pražský Lev Skrbenský z Hříště jmenován arcibiskupem olomouckým). Jeho nástupcem ve funkci arcibiskupa olomouckého a metropolity moravského byl v pátek 9. února 2024 jmenován papežem Františkem Mons. Josef Nuzík.

Dne 29. srpna 2023 při dosažení svých 75. narozenin, poslal papeži rezignační list, který je povinen poslat každý biskup při dosažení tohoto věku. Papež František Graubnera vyzval, aby ve funkci nadále setrval, dokud neučiní jiné rozhodnutí. Arcibiskup Graubner posléze prohlásil, že pokud mu to zdraví dovolí, je ochoten ve své funkci pokračovat, dokud bude potřeba.^[15][16]

Akademická činnost

Od roku 1999 do roku 2021 byl předsedou správní rady Univerzity Palackého v Olomouci,^[17] na jejíž Cyrilometodějské teologické fakultě působil z titulu svého arcibiskupského úřadu jako její Velký kancléř.

Názory

Jan Graubner v roce 2021 kritizoval počínání kontroverzní radní Hany Lipovské v Radě České televize, oznámil rovněž, že vyzval Hanu Lipovskou k rezignaci. Hana Lipovská tuto výzvu neuposlechla, později však byla odvolána poslanci. Hana Lipovská byla do Rady ČT původně navržena Českou biskupskou konferencí, její následné působení označil Graubner za „citelné ponaučení“ pro Českou biskupskou konferenci.^[18]

Zatímco jeho předchůdce kardinál Dominik Duka dával často najevo své politické názory, Jan Graubner je spíše znám tím, že se snaží působit nestranně. Stejně jako většina biskupů je ale stoupencem KDU-ČSL a zastává také její konzervativní postoje.^[19]

Na otázku manželství homosexuálních páru odpověděl takto: "Mám k nim úctu jako ke každému jinému člověku. Mé přesvědčení o manželství a zdravé rodině však nepřipouští manželství lidí stejného pohlaví."^[20]

Při otázce, jestli má radost z vítězství Petra Pavla v prezidentských volbách 2023, odpověděl: „Ano. Věřím, že se podaří spojit síly pro dobro naší společnosti.“^[21]

Dne 3. března 2022, krátce po vypuknutí invaze na Ukrajinu, zaslal jménem českých a moravských biskupů list adresovaný moskevskému patriarchovi Kirillovi, v němž jej vyzval, aby se okamžitě zasadil o ukončení válečného konfliktu.^[22]

Podporuje také ekumenismus a znění kytar při bohoslužbě.

Kritika

Arcibiskup Graubner byl v některých médiích opakovaně kritizován, mimo jiné v rámci aféry kolem arcibiskupských vinných sklepů a případu údajného Graubnerova krytí pohlavního zneužívání dětí farářem Františkem Mertou (trestní oznámení v této věci, zřejmě trestný čin nadržování, policie odložila jako bezpředmětné).^[23] Bohoslovec Václav Novák († 2018), který opakovaně na kauzu faráře Merty arcibiskupa Graubnera upozorňoval a shromáždil písemná svědectví řady obětí, napsal o Graubnerově postoji knihu Křičí hlasem zrady. Částí veřejnosti byla kritizována též jeho účast na Sudetoněmeckých dnech v roce 2002.^[24]

Ocenění

• V roce 2002 mu byl udělen Evropský prsten Dr. Aloise Mocka. Tato cena se uděluje jen osobnostem či institucím, jejichž působení stojí na evropských hodnotových představách o lidských právech, lidské důstojnosti a demokracii, a které se zasloužily o duchovní, kulturní, politické, hospodářské a společenské sjednocení Evropy v jejích nových geografických hranicích.^[25]
• V roce 2003 mu ministr obrany udělil Záslužný kříž I. stupně.
• Byl mu také udělen Řád čestné lilie v trojlístku Zlatého stupně za vynikající zásluhy o skautské hnutí a službu skautským myšlenkám.
• V roce 2003 mu byl jako výraz ocenění za mnoholetou obětavou práci udělen Řád sv. Floriana Sdružením hasičů Čech, Moravy a Slezska.
• 3. dubna 2008 převzal cenu „Anděl 2007“ v kategorii Cena prezidenta APH za nejvýznamnější charitativní počin v roce 2007 a to jako zakladatel projektu Tříkrálová sbírka, kterou každý rok v lednu pořádá Charita Česká republika.
• 28. října 2008 mu prezident Václav Klaus „za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidská práva“ propůjčil Řád Tomáše Garrigua Masaryka II. třídy. Při udělování ceny byl Graubnerův přínos ústy prezidentského kancléře popsán slovy: „Mons. Jan Graubner patří k čelným představitelům římskokatolické církve naší země. Jako arcibiskup olomoucký a metropolita moravský ^{[pozn. 1]} se zasloužil o obnovu církevního života v naší zemi. Ve funkci předsedy České biskupské konference se aktivně angažuje ve veřejném životě, důraz klade především na dialog nad současnými problémy společnosti. Stál u zrodu mnoha vzdělávacích a charitativních organizací a institucí. V letošním roce oslavil 60. narozeniny.“

Fotogalerie

• 
  Jan Graubner (2011)
• 
  Uprostřed: Jan Graubner (Hradec Králové, červen 2011)
• 
  Jan Graubner při mši (Provodov – Malenisko, 2010)
• 

Odkazy

Poznámky

Reference

Literatura

• HANUŠ, Jiří. Malý slovník osobností českého katolicismu 20. století s antologií textů. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2005. 308 s. ISBN 80-7325-029-2. 
• Kdo je kdo : 91/92 : Česká republika, federální orgány ČSFR. Díl 1, A–M. Praha: Kdo je kdo, 1991. 636 s. ISBN 80-901103-0-4. S. 229. 
• Kdo je kdo = Who is who : osobnosti české současnosti : 5000 životopisů / (Michael Třeštík editor). 5. vyd. Praha: Agentura Kdo je kdo, 2005. 775 s. ISBN 80-902586-9-7. S. 161. 
• Osobnosti - Česko : Ottův slovník. Praha: Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 185–186. 
• TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : I. díl : A–J. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 375. 
• GRAUBNER, Jan. Modlitba arcibiskupa olomouckého Jana Graubnera v době pandemie koronaviru

Související články

• Seznam českých nositelů titulu monsignore

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Jan Graubner na Wikimedia Commons
• Osoba Jan Graubner ve Wikicitátech
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Jan Graubner
• Stručný životopis k šedesátinám podle ČTK
• Filmové nahrávky s J. Graubnerem na TV-MIS
• Jan Graubner Dokument ČT z cyklu Cesty víry, 29. 6. 2008
• „Nikdy jsem nelitoval toho, že jsem knězem,“ říká Jan Graubner Osobnosti na ČT24, 6. 11. 2008
• Vánoční setkání v Janíkově stodole Archivováno 4. 12. 2010 na Wayback Machine. Novinky.cz, 2.12.2010
• Rozhovor v Katolickém týdeníku 34/2018
• Stručný životopis a některé projevy na stránkách české magistrální delegace Řádu Božího hrobu

Předchůdce: František Vaňák

14. arcibiskup olomoucký 1992–2022

Nástupce: Josef Nuzík

Předchůdce: Miloslav Vlk

2. předseda České biskupské konference 2000–2010

Nástupce: Dominik Duka

Předchůdce: –

1. velkopřevor magistrální delegace Řádu Božího hrobu v ČR od r. 2015

Nástupce: dosud ve funkci

Předchůdce: Dominik Duka

4. předseda České biskupské konference od r. 2020

Nástupce: dosud ve funkci

Předchůdce: Dominik Duka

37. arcibiskup pražský a 25. primas český od r. 2022

Nástupce: dosud ve funkci

Seznam olomouckých biskupů a arcibiskupů
BISKUPSTVÍ OLOMOUCKÉ
Olomoučtí biskupové (1063–1776)	1063–1085 Jan I. • 1088–1091 Vezel • 1091–1096 Ondřej • 1096–1099 Jindřich (?) • 1097/1099–1104 Petr I. • 1104–1126 Jan II. • 1126–1150 Jindřich Zdík • 1151–1157 Jan III. • 1157–1172 Jan IV. z Litomyšle • 1172–1182 Dětleb • 1182–1184 Pelhřim • 1184–1194 Kaim • 1194–1199 Engelbert • 1199–1201 Jan V. Bavor • 1201–1240 Robert Angličan • 1241–1245 Vilém • 1241–1245 Konrád z Friedberka • 1245–1281 Bruno ze Schauenburku • 1281–1302 Dětřich • 1302–1311 Jan VI. z Valdštejna • 1311–1316 Petr II. Andělův de Ponte Corvo • 1316–1326 Konrád I. Bavor • 1326–1333 Jindřich Berka z Dubé • 1334–1351 Jan VII. Volek • 1351–1364 Jan Očko z Vlašimi • 1364–1380 Jan IX. ze Středy • 1381–1387 Petr III. Jelito • 1387 Jan X. • 1388–1397 Mikuláš z Riesenburka • 1398–1403 Jan XI. Mráz • 1403–1408 Lacek z Kravař • 1409–1412 Konrád II. z Vechty • 1412–1416 Václav Králík z Buřenic • 1416–1430 Jan XII. Železný • 1416–1418 (Aleš z Březí) • 1430–1434 Kuneš ze Zvole • 1434–1450 Pavel z Miličína • 1450–1454 Jan XIII. • 1454–1457 Bohuslav ze Zvole • 1457–1482 Tas z Boskovic • 1483/1484–1490 Jan Filipec • 1487–1489 Jan XIV. Vitéz • 1489–1493 Ardicino della Porta ml. • 1493–1497 Jan XV. Borgia • 1497–1540 St. I. Thurzo • 1540–1541 Bern. Zoubek ze Zdětína • 1541–1553 Jan XVI. Dubravius • 1553–1565 Marek Khuen z Olomouce • 1565–1572 Vilém Prusinovský z Víckova • 1572–1574 Jan XVII. Grodecký • 1574–1575 Tomáš Albín z Helfenburka • 1576–1578 Jan XVIII. Mezoun z Telče • 1579–1599 St. II. Pavlovský • 1599–1636 František z Ditrichštejna • 1636–1637 Jan XIX. Arnošt z Plattenštejna • 1638–1662 Leopold I. Vilém (za něho administrovali: 1638 Ondřej Orlík, 1638–1640 Kašpar Karas, 1640–1642 Jan Kašpar Stredele, 1643–1646 Kašpar Karas, 1642–1650 Roderich Santhiller, 1650–1653 Jak. Merkurián, 1654–1664 Fr. Eliáš Kastelle) • 1663–1664 Karel I. Josef • 1664–1695 Karel II. z Lichtenst.-Castelcorna • 1695–1711 Karel III. Lotrin. • 1711–1738 Wolfgang Hannibal ze Schrattenbachu • 1738–1745 Jak. Arn. z Lichtenst.-Castelcorna • 1745–1758 Ferd. Jul. Troyer z Troyersteinu • 1758–1760 Leopold II. Fridrich z Egkhu • 1761–1776 Max. z Hamiltonu
Pomocní biskupové olomoučtí (1304–1777)	1304–1324 Martin z Brna • 1347 Dětřich z Portic • 1442–1482 Vilém z Kolína • 1482–1501 Ondřej Wismann • 1498 Konrád Altheimer z Vaserburgu • 1509–1529 Martin Göschl • 1547–1549 Martin Přemyslovic • 1551–1561 Václav • 1603–1607 Melchior Pyrnesius z Pyrnu • 1608–1617 Jan Křtitel Civalli • 1618–1628 Hynek Jindřich Novohradský z Kolovrat • 1629–1632 Caesar Nardus z Montopole • 1630–1639 Filip Fridrich Breuner • 1637–1642 Jan Kašpar Stredele z Montani a Bergenu • 1640–1646 Kašpar Karas z Rhomsteinu • 1639–1650 Zikmund Miutini ze Spillimbergu • 1652–1665 Jan Gobbar • 1665–1668 Bernard Bredimus (nepotvrzen Římem) • 1668–1669 Ondřej Dirre • 1670–1695 Jan Jos. Breuner • 1690–1692 Fr. Ant. von Losenstein (koadjutor) • 1696–1702 Ferd. Schröffel ze Schröffenheimu • 1703–1727 Fr. Julián von Braida • 1729–1748 Otto Honorius z Egkhu • 1749–1771 Jan Karel Leopold von Scherffenberg • 1771–1776 Jan Václav Xaver Frey von Freyenfels • 1775–1777 Matyáš Fr. Chorinský z Ledské
ARCIBISKUPSTVÍ OLOMOUCKÉ
Olomoučtí arcibiskupové (od r. 1777)	1. 1777–1811 Antonín Theodor z Colloredo-Waldsee • 2. 1811–1819 Maria Tadeáš z Trauttmansdorffu • 3. 1819–1831 Rudolf Jan • 4. 1832–1836 Ferdinand Maria Chotek • 5. 1836–1853 Maxmilián Josef Sommerau-Beckh • 6. 1853–1892 Bedřich z Fürstenberka • 7. 1893–1904 Theodor Kohn • 8. 1904–1915 František Saleský Bauer • 9. 1916–1920 Lev Skrbenský z Hříště • 10. 1921–1923 Antonín Cyril Stojan • 11. 1923–1947 Leopold Prečan • 12. 1948–1961 Josef Karel Matocha • 1973–1987 ap. admin. Josef Vrana • 13. 1989–1991 František Vaňák • 14. 1992–2022 Jan Graubner • 15. od 2024 Josef Nuzík
Pomocní biskupové olomoučtí (od r. 1779)	1779–1800 Karel Godefried z Rosenthalu • 1801–1812 Alois Jos. Krakovský z Kolovrat • 1817–1830 Ferdinand Maria Chotek • 1832–1868 Rudolf von Thyssebaert • 1831 Fr. Ant. Gindl • 1837–1838 Alois Jos. Schrenk • 1839–1841 Ant. Arnošt Schaffgotsche • do 1851 Ignaz Feigerle • 1880–1895 Gustav de Belrupt-Tyssac • 1904-1905 Jan Weinlich • 1904–1925 Karel Wisnar • 1906–1912 Vilém Blažek • 1922–1944 Jos. Schinzel • 1927–1938 Jan Stavěl • 1941–1969 St. Zela • 1943–1947 Jos. Martin Nathan • 1949–1965 Fr. Tomášek • 1990–1992 Jan Graubner • 1990–2017 Jos. Hrdlička • 2017–2024 Jos. Nuzík • od 2017 Ant. Basler
Pozn. kurz. = pomocný biskup, administrátor a ostatní; tuč. kurz. = arcibiskup; tuč. = kardinál

Seznam pražských arcibiskupů
Pražští arcibiskupové (1344–1421)	Arnošt z Pardubic • Jan Očko z Vlašimi • Jan z Jenštejna • Olbram III. ze Škvorce (Volfram III.) • Zbyněk Zajíc z Hazmburka • Albík z Uničova • Konrád z Vechty
Sedisvakance (1421–1561)	V letech sedisvakance 1421–1561 arcidiecézi spravovali administrátoři
Pražští arcibiskupové (1561– současnost)	Antonín Brus z Mohelnice • Martin Medek z Mohelnice • Zbyněk Berka z Dubé a Lipé 1 • Karel z Lamberka • Jan Lohelius • Arnošt Vojtěch z Harrachu • Jan Vilém Libštejnský z Kolovrat • Matouš Ferdinand Sobek z Bílenberka • Jan Bedřich z Valdštejna • Jan Josef z Breuneru • František Ferdinand z Kuenburgu • Daniel Josef Mayer z Mayernu • Jan Mořic Gustav z Manderscheid-Blankenheimu • Antonín Petr Příchovský z Příchovic • Vilém Florentin ze Salm-Salmu • Václav Leopold Chlumčanský z Přestavlk • Ondřej Alois Ankwicz ze Skarbek-Poslawice • Alois Josef Schrenk z Notzingu • Bedřich Josef ze Schwarzenbergu • František ze Schönbornu • Lev Skrbenský z Hříště • Pavel Huyn • František Kordač • Karel Kašpar • Josef Beran • František Tomášek • Miloslav Vlk • Dominik Duka • Jan Graubner
Pozn. zvýrazněná jména představují kardinály, 1 Zbyněk Berka z Dubé a Lipé bývá uváděn jako kardinál